Carmen, proč nespíš?!

Od minulého pátku se mi opravdu špatně spí a vlastně se mi všechno dělá špatně. V práci se nesoustředím, doma upadám do letargie ještě větší a péče sama o sebe se scvrkla jen do té míry, že jsem schopná si ráno vytvořit make-up, večer ho smýt. Někdy ani to ne. Nemůže za to podzimní čas, i když musím říct, že žloutnoucí listí a delší noci mému stavu mysli vůbec nepomáhají.

V nouzi poznáš přítele, říká se. Já svým klukům, chci být takovým přítelem. A to i v době, kdy si sáhnou na úplné dno. Právě v takovém okamžiku se totiž ukáže, za co vaše paní vlastně stojí, protože být vůdčí osobnost a silný člověk není otázkou toho, jak hlasitě umíte řvát, nebo jak silně umíte máchnout důtkami. Ale pravá podstata dobrého vůdce je v tom, postavit se za ty, kteří k vám celou dobu shlíželi s obdivem a důvěrou. Vytasit meč za ty, již vás holýma rukama bránili a chránili nedbajíce u toho na svou vlastní pověst. Bojovat po boku těch, kteří snášeli bolest a ponížení pro vaše vlastní pobavení a neustoupit, i kdyby celý svět se proti nim postavil. Podepřít je, když padají na kolena a zůstat jim oporou i v době, kdy všechno vypadá, jako by to bylo předurčeno ke zmaru.

Cítím, jako mou povinnost právě v takových chvílích, vystoupit ze své zóny pohodlí a udělat maximum pro to, aby zase mohli klidně dýchat, a když ani to nestačí, jako monolitový sloup stát za jejich zády a poskytnout jim oporu i v té nejhorší bouři, kterou na ně život připravil. Žel, nikde není zmínka o tom, co má dělat takový osamělý sloup, když ten, jemuž se snaží poskytnout onu oporu, se vydá písečné bouři čelit sám.

Jen málokdy se mi stane, že se cítím bezmocná. Byla jsem připravená čelit jeho problémům s ním. Byla jsem připravená stát mu po boku a odrážet rány osudu, které měly dopadat na jeho hlavu. Vyčerpala jsem všechna řešení a už mu mohla nabídnout jen útočiště mých pažích a chvilku relaxace. Když se ocitnete uprostřed boje bez meče a brnění, schytáváte ránu za ránou, už je jedno čí to je vlastně boj. Zraňuje vás to stejně. Jsem bezmocná a nahá. Cítím bolest nejen svou, ale i jeho. Nemůžu s tím ale nic dělat, protože mi to nedovolí. Je jedno jestli kvůli své hrdosti nebo blbosti. Najednou jsem si v jednom jediném okamžiku uvědomila, že mě to pomalu ale jistě zabíjí. Odháněl mě od sebe a já věděla, že se trápí. Je to podobný pocit, jako když se v bájných pověstech musel hrdina v okovech dívat na to, jak šelmy trhají jeho lásku na kusy. Ten pocit zoufalství a bezmoci položí na kolena mnohem větší borce než jsem já. Tak proč bych měla být výjimka.

Možná si teď říkáte, a proč tedy ten ubrečený článek. Udělala jsem přece všechno, co šlo udělat a neprchla jsem, ale byla jsem jím doslova odehnaná. Máte pravdu. Udělala jsem všechno, co v danou chvíli, a pro daný případ, bylo v mých silách a víc pro něj už udělat nemůžu. Přesto mě to štve a štve mě i vědomí, že tam někde tomu problému čelí a nepustí mě k sobě, abych ho mohla obejmout a zašeptat mu do ucha, "Neboj se. Spolu to zvládneme.". Chytit ho za ruku, políbit do vlasů a vlastně tím sama sebe ubezpečit, že to opravdu zase bude dobrý. Že to vážně spolu zvládneme.