Dětinské touhy příliš dospělých

Poslední dobou není vůbec na nic čas. To tak zkrátka v životě bývá, když se po strašně dlouhé době zařadíte do pracovního procesu a ztratíte tu možnost být pánem svého vlastního času. Najednou přijdete na to, že svůj drahocenný čas nechcete ztrácet jen tak s někým, kdo si ho vlastně ani neváží, ale naopak s někým, kdo je rád, že jej mu věnujete. Mám velké štěstí, že mám své kluky, kteří si své paničky váží a já si na oplátku vážím jich.

Ale zažívám i něco jiného. Něco, co by se dalo nazvat dětinskou touhou po něčem, co můj dospělý a zodpovědný mozek, zatím, odmítá. Stále častěji si představuji svého otroka v běžných denních situacích. A stále častěji se uchyluji ke svým tajným snům. Říkám si, jak krásné by bylo ho mít. Skutečně ho vlastnit. Stát se jeho permanentní klíčnicí a začít spolu žít skutečný dominantně-submisivní život.

Představuji si, jak přichází z práce. Svléká se z obleku, odkládá všechno, co z něj dělá to, co vidí vanilkový svět. Pokleká a čeká na můj příchod. Nasadím mu obojek, pouta a postroj. Jinak je celý nahý. Podle nálady mu navlékám kuklu nebo náhubek. Připínám vodítko a v tu chvíli je jen můj.

Je vám asi jasné, že tyhle myšlenky mě neuvěřitelně vzrušují, ale přinášejí sebou i smutek. Vím totiž, že budou napořád tyto moje touhy předmětem mých utajených snů. Ne, vůbec tu nejde o strach z toho, co by na to říkali sousedi, nebo o obavu, jestli bych dokázala žít tímto alternativním způsobem života. Důvod, proč tomu tak nemůže být je daleko prostší. Mám rodinu a malé děti. Jsem prostě už příliš dospělá na to, abych opustila všechno, co jsem v životě vybudovala a opustila moje srdíčka, která byla součástí mě samé. A vím, že on to má podobně.

Je až perverzně komické, jak osud dokáže zamíchat kartami. Vždycky dostanete to, co chcete a po čem toužíte, jen ve špatný čas. Trochu mi to připomíná Zrcadelníka ze Zaklínače. Takže pozor na vaše přání a touhy. Občas se mohou i splnit.