Hledání neztraceného

Jak dokáže být člověk slepý, když sleduje jen jeden cíl. Tohle složité období mi otevírá oči každý den a pomáhá mi si sama v sobě udělat pořádek. Můj graf emoční vyrovnanosti připomíná Himaláje a přiznejme si, že zrovna nečitelnost v náladách dává společnost ze všeho nejméně. Ostatně, kdo by chtěl mít za kolegyni jednou super holku na pokec u kafe nebo vína, podruhé hysterku, kterou rozčílí rozsypaný čaj v kuchyňce a po třetí hromádku neštěstí, co z nějakého důvodu nemůže zastavit proud slz, ale když se jí zeptáte, co se děje, jen pípne, nic to přejde.

Není chybou společnosti, že tyto stavy nedokáže pochopit. O to více si vážím toho, že mám u svých nohou kluka, co něco takového z nějakého důvodu pořád trpí a je schopen to dokonce pochopit. O to více si ho vážím teď, kdy nikam sice nesmím, ale vlastně mi v zásadě nic nechybí. Mám čas a prostor vytvořit si ornou půdu do budoucna. Nic mi pod rukama neutíká. Od existenčních problémů nás drží v bezpečné vzdálenosti můj muž. Za to můj otrok má starosti a přesto mi dokáže denně zvednou sebevědomí a nalít optimismus do žil. Přes zprávy vzpomínáme na okamžiky, kdy jsme byli spolu. Na chvíle, kdy on byl mým služebníkem a já jeho bohyně. A někde uprostřed toho vzpomínání mi došlo, jak málo jsem mu tady na mém blogu, v mé zpovědnici, věnovala pozornosti. Jak zoufale málo jsem vám o té úžasné otrocké dušičce, která se mnou prošla nejeden karambol a snažila se mě vždycky napumpovat novou energií pro další boj, řekla.

Nemo, moje antidepresivní rybička. Kolik jsme toho spolu prožili. Kolik jsme toho spolu překonali. Kolik jsme zažili veselých i těch opravdu intimních okamžiků. Jaký krásný vztah jsme si mezi sebou vybudovali. Jak teď mi chybí jeho přítomnost. Byl tu, když jsem byla veselá. Vzal mě do mojí oblíbené restaurace, když jsem byla smutná. Klidně se se mnou pohádal, když jsem měla vzteklou a byl mi hračkou, když jsem si chtěla hrát. Je mi otrokem a přítelem v jedné osobě.

Já vím, teď vás asi napadá, něco ve stylu, "A to jsi na to, aby sis to uvědomila, potřebovala celorepublikovou karanténu a zabijácký vir?" Ne, nepotřebovala. Věděla jsem to o něm vždycky, ale tak nějak to člověk začne brát jako samozřejmost. Bylo samozřejmostí, že jsme si zašli na dobré jídlo. Bylo samozřejmostí, že jsme si hráli, když byla chuť a čas. Byla úplná samozřejmost, že se jednou týdně sejdeme aspoň na kafe. Jenže teď nemůžeme a najednou vám dojde, jak vám všechno tohle strašně chybí. Paradoxně to nejsou biče ani chřestot řetězů, co mi teď nejvíce chybí, i když upřímně se přiznávám, nemůžu se dočkat, až zase moje biče prosviští vzduchem. Je to ta jistota, že ho mám. Teď je někde v Praze, kde to řádí a člověk se může vcelku snadno nakazit i v obyčejném MHD. Trochu mě uklidňuje fakt, že můj Nemo se má rád a bude na sebe dávat pozor, ale i tak mám strach a je mi trochu do breku. Toužím ho zase vidět. Obejmout ho. Poškorpit se. Upřímně se zasmát a bavit se o blbostech nebo si pohrát v mučírně. Prostě mi prachobyčejně chybí.