I my jsme normální, aneb opravdu před námi nemusíte zamykat své děti

Od chvíle, kdy jsem vstoupila do světa BDSM, mám v hlavě jednu myšlenku. Chtěla bych jemně a nenásilnou formou začít seznamovat vanilkový svět se světem BDSM. Já vím, já vím. Vždyť takových lidí, co s tím veřejně vylezlo je milion a jeden. Budete mi oponovat, že bych měla tedy sama jít s kůží na trh a změnit si Modrou Carmen za své civilní jméno. Přestat sdílet ve skupinách fotky bez obličeje a veřejně ukázat svou tvář v souvislosti se světem femdom.

Jenže, když to udělám, budu úplně zbytečně vystavovat svou rodinu nechtěné pozornosti a moji nejbližší se stanou středem posměchu a možná i šikany. Navíc ohrozím i svoje chlapce, což rozhodně nechci, neboť jsem pracovala dnem i nocí na tom, aby mi mohli věřit.

Vystoupit do záře reflektorů a zařvat z plných plic "Hele lidi, já jsem úchyl a vůbec se za to nestydím." je možná v očích některých z vás statečné, ale možná je to i tak trochu kontraproduktivní. Vanilkové lidi samozřejmě svět BDSM zajímá a opravdu se velice rádi podívají na chlapa, co se převléká za kobylu nebo holku, co ráda mučí lidi v latexu. Jenže do jaké míry je to opravdu seznamování širší veřejnost s naším světem a do jaké míry je to jen show?

Lidé jsou fascinováni tím, co je alternativní a ne úplně běžné. Jenže to neznamená, že to chápou. Ono je totiž něco jiného jít se podívat na toho "úchyla" a vedle toho "úchyla" žít, nebo, nedej bože, s ním žít, sedět s ním v jedné kanceláři či mu dokonce svěřit svoje dítě.

Vím moc dobře, co si lidé, takzvané ikony BDSM, o mě povídají v nejmenované BDSM hospůdce. Vím dobře, že mě mají za zbabělce, případně za pokrytce, ale já se tak ani v nejmenším necítím. Jsme na stejné lodi a dalo by se říct, že chceme všichni to samé. Být ve vanilkovém světě respektováni. Těšit se minimálně takové tolerance, jakou mají homosexuálové. Jediný rozdíl mezi námi je ten, že já neskáču šipku do minového pole, ale našlapuji obezřetně a s notnou dávkou respektu a pokory k lidem, kterým od malička bylo vštěpováno, že je fuj tohle a fuj tamto. Mám talent. Velký dar, který rozvíjím a bez zbytečné skromnosti se přiznávám, že mě velice slušně živí. Umím psát.

Chci rozjet projekt, který by mohl velmi diskrétně a velmi pozvolna, ale za to významně přispět k tomu, abychom se nemuseli stydět za to, co jsme. Abychom se nemuseli bát, že přijdeme o naše vysněné povolání zdravotní sestry, učitelky ve školce, hasiče, lékaře či sociálního pracovníka, protože nás vzrušuje něco jiného, nebo spíše něco tvrdšího, než zbytek populace. Přála bych si, abychom se tiše a po špičkách, s úctou a respektem, otevírali vanilkovému světu. Proto rozjíždím projekt, který by měl k tomu být nápomocen. Věřím totiž, že můj vrozený talent a vaše příběhy o bolestných zážitcích s vanilkovou populací, nám pomohou k dosažení vzájemného respektu. Nemám v plánu jim ukazovat, jak bičuji svoje kluky, ale spíše jim chci ukázat, jak nespravedlivě jsme souzeni jenom proto, že nás vzrušuje něco jiného a že rozhodně kvůli tomu nejsme nebezpeční maniaci.

Proto mi dovolte pořádat vás o pomoc. Napište mi vaše nepříjemné zkušenosti s vanilkovým světem do e-mailu: modracarmen@post.cz. Já je diskrétně zpracuji a vytvořím nový web, který se budu snažit dostat k očím vanilkové populace. Vím, že to bude dlouhá a trnitá cesta, ale na jejím konci bychom mohli docílit toho, že se nebudeme muset bát, že nás někdo "odhalí".