Je čas složit zbraně.

Krásné pořekadlo zní, "Když někomu dáš všechno a ono to nestačí, dáváš to špatné osobě." Považuji se za člověka, který se tak lehko svých cílů nevzdává. Tam, kde ostatní nevidí cestu, já si jí vytvořím, i za cenu toho, že mám ruce a nohy pak rozedrané do syrového masa a z ran mi srší krev. Nebyla bych to já, kdybych nešla jako ohař za svým. Nebyla bych to já, kdybych si nestála tvrdohlavě za svým a nebyla bych to já, kdybych si tvrdohlavě nebránila to svoje. Jenže občas přijde chvíle, kdy i já si sama sobě musím přiznat, že hnát se za přeludem z vlastní hlavy mě drží na jednom místě a to, proti čemu tasím meč, není drak, ale větrný mlýn.

Nerada se vzdávám a skládám zbraně. Bojuji do posledního dechu. Snažím se najít východiska, způsoby i cesty. Neopouštím, nesoudím, snažím se o porozumění a hlavně odpouštím. I otrok je člověk. I on může pochybit. I on může z obavy, ze strachu nebo jen z čistého nedorozumění zklamat. V takových chvílích se snažím být maximálně empatická, protože má úloha je vést jej. Dobrý vůdce nedává jen rozkazy, ale projeví i zájem a pochopení o jeho obavy, problémy, starosti nebo prostě jen strach. Podá mu pomocnou ruku a pomůže mu všechny strasti překonat. Vždyť právě na tom se buduje důvěra a právě to je ona tajemná síla dominance.

Jenže občas se vám prostě může stát, že přes veškerou snahu, je vaše pomocná ruka odmítnuta a všechny vaše pokusy o pokračování díla bojkotovávány. Vy víte, nebo spíše tušíte, že byste mu mohli splnit všechny jeho sny. Víte, že mu můžete dát to, po čem jeho duše možná touží, ale když vám to nedovolí, nemůžete dělat nic jiného, než po všech marných pokusech to prostě vzdát. Sbalit si svoje zbraně. Rozloučit se s ním. Popřát mu štěstí a vyjít tentokrát už s hlavou vztyčenou dál vstříc novým zítřkům, novým zážitkům a hlavně submisivním duším, které tak dlouho čekaly, až se ze všeho oklepete, zapomenete na marné boje a uvědomíte si, že tohle není vaše prohra a vina. Že některé překážky se zkrátka nedají překonat. Že některé zdi se nedají rozbít a že některé vaše domněnky jsou skutečně jen přeludy z vaší mysli, kterým věříte, jen protože jim věřit chcete.

V takovém okamžiku je zbytečné přemýšlet coby kdyby. Je zbytečná jakákoliv sebereflexe a je zbytečný jakýkoliv pokus vyjít vstříc, protože posouvat se a vyvíjet se musejí oba. Oba to musí chtít stejnou měrou. Oba do toho musí investovat stejným dílem.

Přiznávám se, hrdá Carmen hořela. Plameny smutku pohlcovaly kousek po kousku mou celou podstatu, nejen tu dominantní část. Pocity zoufalství se střídaly s pocity naprosté euforie, vždycky podle toho zda zrovna psal nebo mě bohapustě ignoroval. Plála jsem v žáru kritiky vlastního já, musím být lepší a lepší, možná jiná, protože nejsem dost dobrá. Byly to ale očistné plameny. Musela jsem si to odžít. Musela jsem si tím vším projít. Musela jsem to všechno zažít, abych mohla objevit svou vnitřní sílu. Abych uvěřila ve svou vnitřní sílu. Abych pochopila, že nemusím vybojovat všechny bitvy, abych byla dobrý vůdce. Stačí jen, když ve vás věří a když vy v sebe věříte. Mrzí mě to, nebudu lhát. Když vás zradí ten, kterému věříte, ten který vás držel v náručí, když se vám z očí spustily slzy a šeptal vám uklidňující slova, musí to mrzet, ale to neznamená, že kvůli tomu musíte přestat žít, věřit a zkusit si plnit svůj sen. Třeba zrovna ve vašem okolí je submisivní duše, která čeká, až jí nasadíte obojek a chce vám sloužit k uskutečnění vašich představ. A tak je tu nová Carmen. Obohacená o novou zkušenost a připravená dál vířit poklidné vody BDSM světa svou drzou, neotřelou a atypickou touhou být skutečnou sadistickou bohyní, bohyní se vším, co k bohyni patří.