Můra v plamenech

To je český překlad jedné z písní skupiny Metallica. Nedávno jsem dostala do zprávy link právě na tento song. Obdivuji jeho schopnost přesně trefit hřebíček na hlavičku. Vždycky ví, co přesně říct nebo poslat, aby se to neminulo účinkem. Nebo nad tím možná moc přemýšlím a přikládám jeho slovům a činům větší váhu, než vlastně ve skutečnosti mají. To jsem holt celá já. Stále analyzovat a zlepšovat se. Vnímat názory ostatních, přemýšlet nad nimi a z výtek se pokud možno poučit. Není to tak, že bych byla kam vítr tam plášť, mojí podstatu nelze změnit. Ve svých života-názorech jsem stabilní, když vyhodnotím, že mi názor určité osoby nemá co dát, tak ho hážu za hlavu. Ale jsou tu lidé, které si ráda vyslechnu, a i když kritiku vesměs nenesu zrovna dobře, dokážu se nad jejich slovy v bezpečí a klidu svého domova a samoty sebekriticky zamyslet a pak přichází čas omluv a sebereflexe. Jen mi to trvá o pár dní déle.

Za poslední rok se toho stalo tolik a já sama jsem překvapená, kam až se moje Modrá dostala a kolik lidí oslovuji svými názory. Ne, nemyslím si o sobě, že jsem kdovíjaká celebrita nebo ikona světa BDSM. Upřímně, pořád jsem prostě jen děvče, co po dlouhé době má pocit, že někam patří. Čím více poznávám BDSM komunitu, tím lépe si sama sobě rozumím. Léta jsem měla pocit, že jsem něco jako odvrženec. Vanilková společnost mi nerozumí. Jsem přece zvrhlá, úchylná a potencionálně nebezpečná. Léta jsem si připadala jako zrůda. Děvčata okolo mě byla přesně taková, o jakých kluci sní. Zmrzlinky, kytičky, romantické filmy. Já byla fascinovaná krví, bolestí a láskou, která je tak silná, že vás dokáže zničit. Nenáviděla jsem se za to. Hledala jsem svatý grál. Muže, pro kterého bych byla krvežíznivou bohyní a čím více by naše touha stoupala, tím více by mohla moje sadistická část "tvořit" symboly mojí lásky na jeho bílé kůži a on by za to byl rád. S láskou by mi dával krůpěje své krve i slz, a přesto by jeho láska ke mně stoupala.

To je přece naprosto nemožné. Přece vás nemůže muž milovat, protože jste ho zbičovali do krve, nebo mu na těle vytvořili podpatky modravé modřiny. Bojovala jsem proti tomu. Malou útěchu mi tenkrát dala metalová hudba. Měla jsem výmluvu, proč se oblékat do černé, kůže a nosit na sobě plameny. Jen ta krev mi chyběla a přišlo sebeubližování. Dávala jsem sama sobě svou vlastní krev, protože nebyl nikdo, kdo by mi dal svojí. Moje tělo bylo zdobeno šrámy a jizvami mých lásek. A oni mě proto opouštěli. To byla doba okolo puberty, kdy se člověk sám v sobě prostě normálně nevyzná a pak ještě tohle. Tak přišla "léčba". Naučila jsem se sama sebe potlačit a žít normální život. Sice jsem nebyla šťastná, ale byla jsem "normální.". Vdala jsem se. Porodila děti. A život se tak nějak stočil do normálních kolejí. Ale můj muž věděl, a i já to věděla, že nejsem šťastná a spokojená a čím více se "normálními" věcmi snažil nastavit nám šťastný život, tím více jsem měla pocit, že žiji život, který je sice normální a pro většinovou populaci šťastný, ale není můj.

A začala analýza. Co mi sakra chybí? Mám úspěšného muže, dvě zdravé děti, dům, psa, kočku, dostatek finančních prostředků, výlety, dovolené, hezké oblečení. Žiju životem, který mi spousta kamarádek závidí a já nejsem pořád spokojená? A zase přišla stará dobrá známá, sebenenávist a pak můj psycholog, antidepresiva a pocit, že jsem jedna z těch rozmazlených princezen, co jim nikdy nebude nic dost dobrý. A přitom mě tolik mrzelo, že nemůžu pro mojí rodinu být tou šťastnou spokojenou a starostlivou mámou. Až vy, BDSM komunita, mi naplno otevřela oči a já si uvědomila, že nikdy nebudu šťastná, když nebude šťastné to sadistické zvíře ve mně, protože já jsem Carmen a ona je mnou. Celá ta léta, zamčená v temném pokoji na dně mojí duše, beze jména plakala v koutě a nechápala, proč musí být pod zámkem, když chce jen milovat a mít v úctě ty, kteří jí dají to po čem touží, svou bolest, slzy a krev.

Přijala jsem ji. Po tolika letech jsem ji pustila ven a nechala ji zazářit. Stala se mou součástí. Když beru do rukou bič a vidím nedočkavé chvění na kůži svého protějšku, cítím se tak šťastná a spokojená. To, co mi dal svět BDSM bylo něco, po čem jsem léta toužila. Můžu být prostě sama sebou a nikomu to nepřijde zvláštní, ba naopak. Mám potřebu to tomu světu nějak vrátit, protože to je jako byste otevřeli klec a sundali mi okovy, které léta věznily. Nikdy nebudu tou bezcitnou dominou. Nemůžu být. Mám s tím totiž spojený pocit svobody a všechny emoce jsou přímo ze srdce. Proud neskutečné radosti, touhy, chtíče a vzrušení. Těžko si udržet pokerface a tvářit se, že mi ten u nohou je úplně volný. Proto každého svého otroka, kterého jsem kdy měla, jsem si pojmenovala jménem, které mi ho připomínalo. Všichni moji kluci dostali jména, která nějak vyjadřovali jejich povahu. Jerry, Monty, Chip, Nemo i Bobo. Každého z nich mám spojeného s určitým citovým vztahem. Jednou to byl milenecký, podruhé přátelský, jindy zase skoro dceřiný. Každopádně, když došlo na loučení, nikdy to pro mě nebylo nic jednoduchého.

Teď, téměř po roce mám, ale pocit, že jen jediný z nich opravdu pochopil, jak důležitý pro mě skutečně je. Paradoxně je to člověk, se kterým mám v civilním životě asi nejméně společného. Ale jako jediný pochopil, že BDSM pro mě skutečně není jen vzrušující hrou, ale cestou ke skutečnému štěstí a sebeuspokojení a jsem strašně ráda, že tohle hledal i on a nebál se se mi plně odevzdat. Není jen mým psem na vodítku, ale i člověkem, který je mi přítelem a důvěrníkem a já vím, že tím jsem mu i já. Velice dobře ví, že bych nikdy neudělala nic, co by ohrozilo jeho soukromý život. Přesto že já vím, kde pracuje, kde bydlí a kdo je jeho žena, důvěřuje mi, že nikdy neudělám nic, co by ho mohlo ohrozit, protože mě nejde o to ho zničit, ale být mu opěrným sloupem, když ztrácí pevnou půdu pod nohama. Je docela zvláštní, že mi věří právě on, protože jemu jsem svou pomocnou ruku ještě neměla možnost podat, ale tak už to asi v životě bývá.

Nikdy nebudu tou bezcitnou a sebestřednou dominou, o které spousta z vás sní, ale vůbec mi to nevadí. Chci být přesně takovou, jakou jsem. Chci být pro moje kluky bohyní v pravém slova smyslu. Dát jim to, o čem tajně sní, ale být tu i ve chvíli, kdy mají problém a nedaří se jim. Chci být tou, u které hledají útěchu, když jim jejich svět okolo padá na hlavu, ale zároveň s tím, chci mít pocit, že se na ně můžu spolehnout, když já sama budu potřebovat jejich pomoc. Chci jim důvěřovat tak, jak oni mohou důvěřovat mě. Vždyť si přece dáváme to neintimnější co máme. Svou vlastní zvrhlost a zvrácenost.