Padající podzimní listí

Nemám ráda podzim. Je to čas, kdy na mě mnohem více padají splíny a melancholie. Smutek se střídá s nezájem a mě se tak strašně chce schoulit se v náručí chápavých rukou. Chvíle, kdy i domina potřebuje vědět, že je něco víc než jen děvče na hraní. Jenže podzimní listí, jak se zdá, nezasáhlo jen mě. A najednou jsem to zase já, ta která musí vzít za opratě a prásknout bičem, aby si hoši uvědomili, že panička pořád sedí na kozlíku.

Stýská se mi a jsem přecitlivělá. To není zrovna dobrý čas na to být někomu psychickou podporou. Přesto se o to musíte pořád a pořád pokoušet, protože oni to potřebují. Potřebují cítit vaši přítomnost a ano, tajně doufají, že i vy potřebujete je. Moji kluci to ví. Ví, že je potřebuji a nijak se tím netajím. Já se tím nechci tajit. Častokrát to bolí, zvláště, když vám vypráví o své představě dominy. O té, kterou já nikdy nebudu, protože opravdu neumím být bezcitná, sobecká a bezohledná.

Kdysi jsem četla román. Otrok se to jmenovalo. Velké bum a velký hit. Vyprávěl o ženě jménem Helena, které se do rukou dostal nádherně submisivní muž. Podmanila si ho. Krůček po krůčku jí dával všechno, co jeho srdce dát mohlo a ona si to lačně, leč bez jakéhokoliv projevu vděčnosti brala. Pokořila ho, ale nevážila si ho. Dalo by se vlastně říct, že byl pro ní jen prostředek, na kterém si vybíjela svou frustraci. Věřím, že on ji ze začátku šíleně miloval, pak už se jí jen bál. S každou další stránkou se mi stínaly ruce v pěst a přísahám, ze srdce jsem Helenu nenáviděla. Měla jsem touhu jí ho vzít. Odvést ho od ní. Zachránit ho.

Tu knížku jsem četla na třikrát a obdivovala jeho, za to, jak trpělivě čekal, alespoň na maličký důkaz její lásky nebo třeba jen náklonnosti. Dal jí všechno a nedostal za to nic. Tohle že chtějí moji kluci? Tohle že má být dokonalý obraz jejich paní? Ne, tohle jim opravdu nemůžu dát. Chci být jejich důvěrnice. Žena, které mohou věřit. Žena, která je miluje takové jaké jsou, protože oni mi dávají to nejutajenější jejich já. Nechci jen brát, chci i dávat. Chci, aby věděli, že jsem s nimi v každém okamžiku jejich života. Že se mohou o mě v těžkých dobách opřít. Že jim poskytnu klid a relaxaci, když se to kolem nich všechno sype. Chci být bohyně, ke které si chodí pro útěchu, pomocnou ruku a porozumění.

Bolí mě představa, že bych měla kdy být jako zmíněná Helena. Nechci být bezcitná domina. Vždyť právě ty emoce, které mezi námi jsou, ten magický koktejl pokory, dominance, vzájemné důvěry a lásky, to je přece to, co vyvolává to neskutečné chvění a slabost v kolenou. Kvůli tomu to přece děláme. Tohle přece od toho očekáváme. Tohle chceme. Je to tak nebo se mýlím? Kdož ví. Já jen vím, že bez citu by mě to nebavilo a opravdu bych neměla důvod v tom pokračovat.

Jsem dominou, protože jen svět BDSM mi dal pocit naprostého emočního propojení a jen ve světě BDSM mohu opravdu vlastnit své kluky a stát se tak jejich Madonou. Nepotřebuji si skrze ně léčit komplexy. Své démony si zkrotím sama a co víc, budu ráda stát po boku mým chlapcům a pomáhat jim krotit ty jejich, protože i to je přece úděl bohyně.