Pokud se chceš nechat vést, nech se vést.

To se snadno řekne, ale hůře udělá. Kolik toho si vlastně dovolíme a kolik toho zůstává ve sférách našich snů? Kolik z nás by si chtělo vyzkoušet, byť jen na jediný týden, žít v opravdovém D/s vztahu. Jaké by to asi bylo vracet se ze zaměstnání a dostat hned za dveřmi obojek. Proměnit se v poslušného otroka a sluhu pro svou paní? V otroka, který s radostí odloží vše, co ho v civilním světě dělá mužem a stane se jen pouhým nástrojem pro zvrhlé touhy a hrátky své Bohyně.

Model, o kterém sní nejeden ze subíků. Co je tedy drží při zemi a proč neroztáhnou křídla a nevyzkouší si svůj sen aspoň na chvíli žít? Je to morálka, stud, nedůvěra ve svou paní? Nebo snad všechno dohromady? Či neví, jak by se doma zdárně vymluvili, aby mohli prožít několik nocí po boku své paní v otrockém modu a zažít tak něco o čem dlouho sní?

Měla jsem otroka, však už jste o něm milionkrát a jednou četli a je mi jasné, že vás už to moje krvácející srdce a ubrečené články doslova nudí, ale vraťme se k němu ještě jednou. My totiž spolu měli tak krásné sny. Sny o krvavých ránách na jeho těle, pásu cudnosti a vůbec dominantně-submisivním vztahu. Byly to představy plné touhy a chtíče. Dokonalé spojení sadismu a dominance na straně mé a masochismu a submisivity na straně jeho. Žel, zůstalo vždycky jen u snů. Je těžké bez důvěry posouvat hranice a plnit si navzájem své tajné touhy. Čert ví, proč mi nikdy nevěřil. Možná se jen tak moc a zoufale snažil bránit si svou rodinu, že si neuvědomil, že mě tím zraňuje, nebo možná za to mohl jen pocit, že to co dělá je amorální a perverzní. Nevím, jak to bylo a pátrat po tom se mi vlastně už ani nechce. Náš vztah vzal čas a s ním odlétly, jako pírka vran, i ty smělé představy a touhy, které by se možná mohly stát i skutečností, kdybychom to vzali za správný konec.

Sny jsou totiž od toho, aby se stávaly skutečnými zážitky. Moji kluci jsou toho zářivým příkladem. Krůček po krůčku si plníme svá tajná přání a ač mnohdy je jejich průběh jiný, než jaký si vysnili, výsledek je vždycky nádherný jak pro mě, tak i pro ně. Velice často jim určité souvislosti, zážitky a jejich váha dochází až později. Moji chlapci vědí, že bych ničím neohrozila jejich rodinu či soukromý život. Přesto i je spalují představy, kdy se bojí, že by se to o nich někdo dozvěděl. Dokáži vytvořit takovou atmosféru, že oni sami se s chutí pustí i do něčeho, co si vždycky jen představovali. Já totiž život beru trochu jako ona Carmen z muzikálu. Žiji ho každým dnem a každý den žiji, jako by měl být mým posledním. Nikdo z nás neví, jak dlouho tady budeme. Nikdo z nás nezná svou životní cestu a konec, který nás čeká. A život je moc krátký na to, stát pořád jen na bezpečném břehu řeky.

Proto bychom měli problémy řešit, až když přijdou, ne dříve, protože pokud si nedovolíme plnit si sny, zjistíme, že jsme celý svůj život prostáli na bezpečném břehu, ale není na co vzpomínat. Jsem tak ráda, že jsme se s kluky vydali na cestu za krásami BDSM světa a prožíváme svá malá dobrodružství, protože o tom to celé je. Posouvat se dál a zkoušet, až kam se dá dojít.