Příliš hlasitá věčnost

Všechno vypadalo normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl mít ten muž sedící u notebooku důvod ke smutku. Jenže i přesto se co chvíli podíval ven na nebe a dlouhé minuty pozoroval mraky. Snažil se zavalit prací, aby nemusel myslet na to, že se mu neozvala už více jak týden.

Cítil se jako ztracený pes. Tolik mu chyběla. Chtěl zase pokleknout u jejích nohou a cítit to příjemné napětí, kdy čekal, jak si ho jeho paní bude chtít dnes užívat. Byla to snad jejich poslední schůzka? Snažil se to udržet jen v únosné míře. Nemohl ji přece dát to, po čem tolik toužila, i když se mu ta představa mohla i zamlouvat. Nemohl jí být oddaným otrokem a zároveň být otcem a manželem pro svou rodinu. Měla to být jen hra. Ona měla být jeho občasná paní a on její občasný otrok. Bez nároků na cokoliv. Bez toho, aby si jakkoliv zasahovali do soukromí. Vždyť ani ona nemohla být jeho paní napořád. I ona měla svou rodinu. Děti, pro které byla matkou a muže, jenž v ní viděl manželku. Podíval se na hodinky. Bylo pět hodin večer. Pojede domů. Osprchuje se a uvidí, že modřiny a šrámy, které mu naposledy udělala, už pomalu mizí. Najednou si uvědomil, že možná i ona pomalu mizí, stejně jako stopy po jejím biči.

Ta představa ho až překvapivě zabolela. Nechtěl o ni přijít. Nechtěl jinou dominu. Vlastně už vůbec nechtěl dominu. Chtěl ji. Tu vášnivou a hravou lvici. To sadistické zvířátko, které umělo rozdrásat kůži do krvavých ran, ale taky být něžným a sladkým stvořením v jeho náruči. Podíval se na telefon. Aplikace mu prozradila, že nebyla online už pět dní. "Co když se jí něco stalo?" napadlo ho a začal mít o ni strach. Opřel se a kancelářské křeslo mu nabídlo příjemnější polohu. Promnul si unavené oči. Musí vědět, že je v pořádku. Musí vědět, co s ní je. Vzal do ruky telefon a začal psát, pak se ale zastavil a vzkaz zase vymazal. "Neblázni hochu. Je doma se svými dětmi a mužem. Ono to časem přejde." Zavřel oči a smutně se pousmál.

Zase tam stál. Třásl se vzrušením a to byl teprve před domem. "Kdy už si pro mě přijde?". Tělo se mu třáslo nedočkavostí. Přes zaprášené skleněné výplně vrat viděl, že se rozsvítilo na chodbě. Přepadla ho neskutečná radost. Je tu. Jeho Bohyně a královna. Bude zase jejím oddaným psem, hračkou a otrokem. Na ničem jiném teď už nezáleží, jen na tom, aby si dnešek opravdu užila. Bude jí poslušně plnit všechny její zvrhlé představy. Odevzdá ji k jejím krutým hrám celé své tělo a bude jen a jen jejím. Tohle si přála a to taky dostane. V zámku zarachotil klíček a vrata se pootevřela. Vklouzl dovnitř. Chtěl ji vidět. Bývávaly doby, kdy jí vítal polibkem. Ale už ji nelíbal. Nechtěl v ní vyvolávat plané naděje na něco, co by jí nemohl dát. Chvíli mu hleděla do očí, potom se otočila ke schodišti a on šel poslušně za ní. Mlčeli. Nebylo potřeba slov. Stoupali po schodišti nahoru a napětí se stupňovalo. Klíčky otevřela dveře do jednoho z bytů. Vešla dovnitř a on za ní. Jen co se dveře zavřely padl jí k nohám a začal je líbat. Stála tam bez hnutí a sledovala ho. "Svléknout." nařídila mu a odešla do ložnice. Poslušně se svlékl. Z kapsy kabátu si vyndal obojek, klekl si a čekal.

Po chvíli přišla zpět. Měla na sobě koženkové mini šatičky, které ji krásně obepínaly postavu a lodičky na vysokém podpatku. Vzala si od něj obojek a připnula mu jej. Hrdě okolo něj prošla do mučírny a pokynula mu, aby přišel k ní. Ochotně jí vyhověl. Klekl si jí k nohám a čekal. Připnula mu vodítko a tahem ho zvedla na nohy. Připoutala ho k dřevěnému kříži. Koženými pásky zajistila jeho lokty i kolena, aby se opravdu nemohl ani hnout. Do pusy mu dala roubík s červenou kuličkou a přes oči mu zavázala černý šátek. Aniž by se ho dotkla, nechala ho tam viset a odešla. Čekal a zdálo se mu, že tam visí celou věčnost. Nebylo slyšet žádný zvuk. Nevěděl, zda tam ještě je, nebo si někam odskočila. Pokusil se pohnout, ale nešlo to. Spoutala ho opravdu dobře. Za sebou slyšel hlasitý nádech a výdech. Pák prásknutí biče o zem. Tušil, co přijde. Druhá, už dopadla na jeho záda. Bič se zakousl do jeho kůže a nechal za sebou krvavý šrám. Kdyby neměl v ústech roubík, bolestí by vykřikl. Obvykle udělala po takto kruté ráně přestávku a hladila ho. Jenže teď to bylo jiné. Na jeho záda dopadla další rána, tvrdší než ta první a za ní další a další. Jeho křik tlumil roubík, který mu znemožňoval i mluvit. Jeho svaly na pažích se bolestivě napínaly. Z očí mu vytryskly slzy. Slyšel sebe samotného naříkat, jako malého chlapce. Kdyby mu roubík neznemožňoval mluvit, možná by dokonce prosil o smilování. Konečně přestala. Záda ho bolela tak, jako nikdy před tím. Cítil, jak z palčivých ran vytékají krůpěje krve. Slyšel, jak cinkla láhev o stůl. Snad jeho paní nepije? Proletělo mu hlavou těsně před tím, než ucítil na svých zádech nepříjemný chlad čehosi vlhkého a pak pálení. Pečlivě mu vydezinfikovala rány a přetřela je tekutým obvazem. Pach lihu se mu dostat do nosu a ostře kontrastoval s její lehkou květinovou vůní. Zhluboka oddechovala, ale necítil žádné její vzrušení. Znervózněl. Kde je jeho vášnivá lvice? Bičování milovala, jak to, že je ledová, jako zimní královna? Její nový karabáč pleskl o její dlaň. Když slyšel ten zvuk roztřásl se a přepadl ho strach. Těžký karabáč dopadl na jeho hýždě a on bolestí zaklonil hlavu. Znovu jej udeřila a pak zase. Bila ho tvrdě a nekompromisně, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by jí to činilo sexuální potěšení. Bolest se stávala nesnesitelnou. Říkala, že by chtěla ochutnat jeho slzy. Nyní měla konečně možnost, ale zdálo se, že jí vůbec nezajímají. Její bití bylo stále tvrdší a tvrdší. Hýždě ho nepříjemně pálily a cítil, jak mu natékají. Bolest byla opravdu nesnesitelná. Když skončila a odvázala ho, vysílený se zhroutil na zem mučírny. Stočil se do klubíčka a vzlykal. Nechala ho tam a beze slova odešla.

Probudil se o několik hodin později záda i hýždě měl v jednom ohni a svaly na rukou ho nepříjemně bolely. Sundal si šátek z očí a odepnul si roubík. Rozhlédl se po mučírně, jeho paní tam nebyla. Z obtížemi vstal a belhal se do civilní části. Svou paní našel sedět ve spodním prádle v křesílku. Bradu měla podloženou rukou a dívala se do světla čajové svíčky, která ležela na stolku. Neměla na tváři spokojený výraz, jako tomu bylo obvykle. Tvářila se zamyšleně a nepřítomně. Stál ve dveřích a uslzenýma očima se na ní díval. Měl tisíc otázek, ale zdráhal se porušit to napjaté ticho. Byla tak krásná. I když se mračila a její oči vyzařovaly podivný a znepokojující chlad, byl omámen její nádherou. "Pustím tě ven. Napíšeme si." řekla nepřítomně. Na malý moment měl pocit, že se jí v očích zaleskly slzy. Vstala. Oblékla si kabát a vzala klíče ze stolku. Pokynem ruky ho poslala do předsíně, aby se oblékl.

Seděl v koženém křesle. Díval se do plápolajících plamenů v krbu a myslel na ni. Upil ze své skleničky whisky. Pořád se mu neozvala. Ani se nepřihlásila. Přemýšlel na jejich posledním setkáním. Trestala ho, to věděl jistě. Jen netušil za co. Zas a znovu si celou tu situaci přehrával. Nebyla to ona. Ona si ho ten den neužívala. Trestala ho. Zmučeně vzdychl. Nečekal, že by to kdy zase mohl zažít. Srdce se mu v hrudi nepříjemně svíralo. Nedokázal a nechtěl si představovat, že o ni přijde. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Chtělo se mu řvát. Za co ho jen mohla trestat? Ještě jednou si přehrál celou minulou schůzku. Porovnával a analyzoval a pak ho něco napadlo. Položil skleničku a vzal do ruky mobil. Poslední šance, jak ji přivést zpět a získat její přízeň. Stéblo, kterého se jako tonoucí chystá chytit. Napsal do zprávy jen dvě slova a odeslal. S napětím čekal, jestli to zabere. Jestli si to vůbec jeho paní přečte. Přečetla a obratem mu přišla zpráva "Jsem potěšena, otroku." Úlevně si oddych.