Příliš mnoho času na přemýšlení

Co nikam nesmím a moje pracovní náplň se scucla na pár postů pro sociální sítě, mám až příliš mnoho času na přemýšlení, analyzování a vzpomínání. Karanténa mě nutí pořád vymýšlet nové a nové činnosti, kterými bych zabavila ruce i mozek, protože jak zastavím, samovolně se otevírá kapitola mého života, kterou ale chci nadobro uzavřít. Samotnou mě překvapuje, jak jeden nevydařený románek, může člověka poznamenat na dalších pár let. Možná právě proto si většina lidí dává pozor na emoce. A přece emoce jsou to, proč žijeme. Já je ale nevzládám. Jsem jako hopík, co skáče ode zdi ke zdi a i když se to na první pohled může zdát jako dětsné rozkošná vlastnost, je neskutečně těžké s tím existovat. Mluvit s lidmi, diskutovat s nimi, pokusit se je pochopit a pokusit se chápat společnost.

Dneska mám jeden ze svých světlejších dnů. Byť u mě stále přetrvává pocit "Šíleně smutné princezny", která má okolo sebe houf báječných princů, ale stejně pořád čeká na... Na co vlastně? Dva poslední roky jsem strávila tím, že jsem se snažila k sobě přivábit někoho, kdo o to ve své postatě vlastně ani nestál a proč vlastně? Odpověď je tak strašně jednoduchá a přitom strašně děsivá. Léta vedu boj se svým vnitřním psychopatem. Když věci nejsou podle toho, jak si vysním, panikařím a ztrácím půdu pod nohama. Příliš se upínám k mému snu. Příliš se snažím o jeho vyplnění a odmítám si přiznat, že něco takového třeba opravdu není možné.

A přesto, nebo snad právě proto, se snažím všem okolo dokázat, že se mílí. Že já toho nakonec dosáhnu. Jenže někde napůli cesty už to dávno nechci, ale jdu pořád dál a dál jen proto, abych nemusela přiznat porážku. Abych nemusela sklonit hlavu a říct, fajn, tak jste měli pravdu. A přitom to se mnou okolí ve většině případů myslí dobře. Vidí sedřené paty od trnů a vidí, jak si pořád dokola a neustále strhávám strup z rány, kterou všichni okolo stále a urputně obvazují a mažou balzámem.

Proč taková sebetrýzeň? Inu, protože jsem psychopat. Urputné "co když" mi hlodá mozek a já přemýšlím nad tím "co když" prakticky denně, ale vlastně už to dávno nechci. Střídavě se u mě střídá vztek a deprese.