Srdce z kamene

Všimli jste si někdy, že čím více jste schopni odpouštět, tím více mají lidé ve vašem okolí tendenci vás využívat a zraňovat? Je to zvláštní, kam až se civilizace ve vnímání emocí dostala. Jakoby si lidé přestali vážit jeden druhého a snažili se, aby všechna srdce, co k nim něco cítí zkameněla. Jsem možná jedna z těch naivních a věčně optimistických žen, ale rozhodně nejsem hloupá.

Poznám, když mě někdo využívá. Vím kdy mi lže a kdy se mě snaží obloudit sladkými řečmi. Když je mi ten člověk ukradený, přestávám se o něj zajímat. Ale když cítím, že je to možná jen ochranná ulita a on v hloubi své duše chce s někým něco sdílet a být pro někoho důležitý, jsem schopná mu stále dokola odpouštět a zkoušet to znovu. Žel, to že to tak cítím já, ještě neznamená, že to nutně musí tak být.

Zklamání se v člověku, který byl pro vás důležitý a vy jste o něj opravdu měli obavy, je vždycky hodně bolestivé. Zvláště pak, když vám dojde, že se jeho přístup k vám nikdy nezmění. V okamžiku, kdy jste mu vyšli vstříc a on přesto neudělal ani jediný krok vaším směrem a po tom, co dostal to, oč mu šlo, se o vás přestal zajímat, je zbytečné snažit se dál. Nikdy se to nezmění a vám nezbude nic jiného, než tu hořkou pilulku prostě skousnout. V takové chvíli nastává otázka, zatvrdíte se a začnete se chovat stejně, nebo se rozhodnete, že to, co jste mu dávali, bylo to nejlepší z vás a povznesete se nad svou vlastní zlomenou duši, hrdost i bolest a s hlavou vztyčenou budete dál hledat svůj svatý grál, který by ve vás viděl diamant a ne jen chvilkové pobavení?

Já volím vždycky tu druhou cestu, protože ta je složitější, ale na jejím konci na vás může čekat nadlidské štěstí a radost. Stačí jen, aby to ten druhý cítil stejně. Už jednou jsem to zažila a bylo to tak silné, že na to vzpomínám i po tolika letech. Já prostě věřím v souznění duší a nepřestanu s tím, protože všechno je intenzivnější. Nepřestanu ho hledat. Je to jeden z milionu. Ten, který se objeví a vám se podlomí kolena, jen ho spatříte. Nemusí vůbec nic říct, ani udělat a rozbuší se vám srdce tak, že máte pocit, že vyskočí z těla a jako rozjařené dítě začne poskakovat po podlaze. Podívá se na vás a vy se v jeho očích chcete dobrovolně utopit. Promluví a vy máte chuť vrýt si do paměti tóninu toho hlasu, protože je to jako rajská hudba pro vaší duši. A to všechno na první vaší schůzce.

Už dvakrát se mi to stalo. Toho prvního mi vzal osud. Ten druhý, čert ví. Do třetice všeho dobrého. Aspoň se to říká. Tak možná zase za dvanáct let, až potkám milion dalších chlapů, ten miliontý prvý. A možná, kdo ví, pro něj budu i něco víc, než jen holka na hraní. Zkuste mi držet palce, třeba to napotřetí vyjde.