Syndrom zlomeného srdce

Víte co je syndrom zlomeného srdce? Ne, opravdu nejde o poetický název. Je to diagnóza. Za svůj život jsem to zažila třikrát. Poprvé mě to, jako mladou holku vážně překvapilo a myslela jsem si, že ve svých osmnácti letech jsem dostala infarkt.

Stalo se to při televizních zprávách. Byl pátek, léto. Mlsala jsem na gauči čokoládu a víno. Televizi jsem měla zapnutou jako kulisu. Najednou se na obrazovce objevila mě známá motorka omotaná okolo kmene stromu. Sličná moderátorka mi právě sdělovala, že moje láska už mě nesveze. První, co nastalo byl šok, pak se spustil příval slz, které nešly zastavit. Vzala jsem telefon a zavolala mu, číslo bylo nedostupné. Volala jsem tedy známému, aby mi onu špatnou zprávu vyvrátil. Ten jí ale potvrdil, pak už si pamatuji jen šíleně ostrou bolest na prsou. Bylo to, jako když vám někdo zabodne nůž přímo do srdce a ještě s ním pěkně zatočí.

Záchranáři byli u nás rychle, předběžně natočili EKG a nic, jen stará známá informace o vadě chlopně. Jo, jo. To vím, ale co byla ta šílená bolest na hrudi? Ani v nemocnici EKG neukazovalo na nic nenormálního. Tak co se mi to vlastně stalo? "Neprodělala jste nervový šok? Nedozvěděla jste se něco, co by mohlo způsobit nervový otřes." "Umřel mi kamarád." pípla jsem na doktora a cítila, jak se mi ženou slzy do očí a všechno se ve mně svírá. Tak to byla nejspíše kardiomyopatie. Zajímavé, nikoho s takovou diagnózou jsme tu ještě neměli." Kardiomyopatie, Syndrom zlomeného srdce, to je vlastně fyzické zhmotnění čirého zoufalství. Skutečný bolestivý výkřik vaší zraněné duše, který vám na malou chvíli podrazí nohy a nedovolí vám nadechnout se.

Robí byl kluk, který mi byl k srdci blíž, než jsem si kdy dokázala přiznat. Miloval život a motorky. Poslouchal metalovou hudbu, zvláště Guns, miloval těstoviny a když dostal šanci se pomilovat s pěknou holkou neváhal. My ale byli kamarádi, kteří si dokonale rozuměli. Až těsně před jeho smrtí se to zvrtlo v milenecký vztah. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby neodešel. Možná bych byla jen další čárka v jeho pomyslném notýsku, ale nestalo se tak. Byla jsem poslední, kterou držel v náručí a líbal. Pak jsem na dvanáct let měla klid. Nikdo mi už takhle nedokázal zlomit srdce. Byly rozchody. A mnohdy to nebylo nic veselého, ale nikdy se nestalo, že by mi to takhle podrazilo nohy, že by se můj smutek vystupňoval do fyzické bolesti srdce, až letos a to hned dvakrát.

Bylo to jako bych potkala někoho, hodně známého. Přítele, který se mi vrátil ze šílené dálky a já plesala radostí. Pokud vůbec existuje láska na první pohled, byl to přesně ten okamžik, kdy jsem ho tam viděla stát. Utopila jsem se v těch jeho hlubokých očích a fascinovaná jeho charismatem jsem si tiše říkala "Ach můj bože, to je on.". Dnes už nevím, bylo to spontánní setkání nebo jsme se předem domlouvali?Vím jen, že od toho dne mi začal ráj na zemi, který se v druhém okamžiku proměnil v doslova očistec. Nevěřila jsem, že jsem vůbec schopna znovu takhle milovat a sama sebe se ptám, proč zrovna člověka, který o to nestojí. Žel srdci neporučíš a tak od té chvíle jsem tiše trpěla jeho nezájmem a odmítáním. To poprvé vygradovalo na jaře. Ostrá bolest mi projela celým tělem a já se jen tak tak zachytila hrany stolu, abych neupadla. Tenkrát jsem to popsala v článku tady na webu. Tenkrát poprvé jsem měla pocit, že o něj přicházím. Představa, že bych ho už neměla vidět mě děsila, ale dělat mu profi zadarmo? Uznejte sami. Co bych z toho měla. Poslala jsem ho pryč a vytrpěla si svůj "miniinfarkt".

Ale závislost na něm mi nedovolila mu nepsat. A tak jsem si prodlužovala svojí trnitou cestu a těšila se z každé minuty, kterou jsme spolu strávili. To všechno skončilo na konči října, necelé dva měsíce ode dne, kdy jsem ho poprvé kontaktovala. Doufala jsem, že se zase uvidíme. Žel, nic z toho se nedělo a mě pomalu dochází, že na mě zapomíná. Bolestivé ráno mě dnes čekalo. Bylo to úplně stejné, jako tenkrát. Proud slz, ukrutná bolest u srdce, ale k tomu ještě hořká příchuť ponížení a pocit, že všechno, co jsem dělala, nemělo smysl. Že to všechno byla jen mnou vytvořená iluze. Bude to dlouho bolet a možná to nikdy nepřebolí. Hlava už to ví, že se moje velká láska rozpadla na milion kousků, teď jen, aby to pochopilo i srdce. Ne, nerezignuji. Mám svoje hochy a ti mi dávají jistotu, že to přece jen může existovat. Jen tomu věřit.