Víra v sebe, víra v Carmen

Kdo že je ta Carmen, co nás tolik pudí?

Žena co věřit chce svým snům?!

My jsme koncil, její ostudné to sudí.

Co vrátí ji realitě všedních dnů!

Já tiše ukrývám se v oparu svých představ

bráním se pokusům mi moje touhy vzít.

To oni jsou tajemný ten přístav.

To oni mi umožňují snít.

Věřím jim a snad i oni v Carmen věří.

Vždyť to je přece všeho pravý význam.

Však vysvětlit to slovy jde jen stěží.

Mezi tisíci já v davu poznám.

Můj velký dík jim patří.

A taky obdiv můj a duše.

Prý v otroctví jsou všichni bratři.

Někteří to vnímají dost suše.

Moji chlapci, spása moje, jistota,

když u nohou mi klečí.

Mám chuť volat do světa.

Tak dost, konec řečí.

Jeden  elegance čistá,

luxusu a noblesy král.

Druhý, to rebel z pekla. Tím jsem si jistá!

Hrával pro naplněný sál.

Oba pak, moji chlapci milí.

Moje radost naplněná.

Každým dnem ten pocit sílí.

Plníme si přání nikdy nevyřčená.